zážitky, stále ještě africké č. 1

February 4, 2011

Můj africký Kulinářský zážitek

Na africké jídlo jsem byla opravdu zvědavá. Za kulinářským zážitkem jsem vyrážela vybavena mnoha varováními co jíst (jedině balené), respektive nejíst (hlavně ne nic na ulici), radami jak to jíst (desinfikovanýma rukama, přípor raději očistit, jeden nikdy neví, v jaké vodě to nádobí mejou), očkováním proti žloutence, choleře a s lahví becherovky pro „desinfekci“.

fronta na jídlo na muslimské svatbě

Ze začátku jsem byla skutečně velmi opatrná, ale postupně jsem se otrkávala a zjišťovala, co všechno tělo zhýčkaného Evropana snese.  Ono teda upřímně zas až tak na výběr nebylo – buď se budu ládovat drahýma a tedy teoreticky nezávadnýma laskominama a nebo se pustím do jídla ulice a uvidíme.

Pití

Hlavním nápojem domorodců (a pak nás, otrlých cestovatelů :-P) je takzvaná sašet wóta (z anglicko-francouzského sachet water, voda v pytlíku). Prodává se v půllitrových pytlících, jeden stojí 5peswa, což je v přepočtu pár halířů, teda kdybyexistovali. A k dostání je skutečně všude – mají ji v každém obchůdku, kterých je na ulici nespočetně, ale často si vodu kupuji od pouličních prodavačů, kteří ji nosí ve velkých lavorech na hlavě. A jsou všude. Klidně i v prostředku ulice, na nějaké health and safety se v Africe moc nehraje.

Když máte žízeň jednoduše na procházejícího prodavače zavoláte „cc cc“ (já tento zvuk zatím ještě neumím vydávat tak nahlas jako místní, takže to vypadá zatím tak, že špitnu cc a někdo z místních za mě zopakuje víc nahlas). Ten na zavolání poslušně přikluše, dokonce jsem viděla jak někteří dobíhají i rozjetá auta, ale to mi teda bylo docela blbý je volat, tak jsem tu žízeň radši vydržela.

Prodavači potom dáte pět peswa a z jeho hlavy si sundáte jeden pytlík s pitnou (ehm tedy doufám) vodou. Případně pokud sedíte v tro tro (africká verze MHD) pošlete peníze po sousedech až k okénku u kterého prodavač stojí. Zpátky vám potom pošlou pytlík s vodou, kterému potom ukousnete jeden roh a sosáte.

Trochu nevýhoda je, že se obsah pytlíku musí vypít naráz Tento problém se týká všech nápojů zakoupených na ulici, neb se prodávají jenom v plastových pytlících, do kterých je prodavači nalejou. To se ukázalo jako poměrně problematická záležitost když pani měla v autobuse vypít litr čaje s mlíkem. Long story shor: skončilo to všechno na podlaze autobusu.

Teda ať nežeru, k zakoupení je samozřejmě taky všudypřítomná CocaCola, milujeme přeci globalizaci.

...

Bašta

Asi vás zklamu (…teda mě to poměrně zklamalo), ale žádné jezení brouků, červů či lidí se tu nekoná. Nejčastějším pokrmem je rýže, rajčata, kuře, ryba a plantanas.  A teda ta rejže mi docela lezla krkem už druhý týden.

a zase rejže (plus kuře a pálivé lupení a lá špenát, jménem palawa)

První neděli, kterou jsem tu v Ghaně absolvovala jsem se přifařila ke dvěma antropologům a „pozvala se“ na oběd s místními. Antropologové Letitia a Bruno už v Ghaně nějaký čas byli, takže měli i pár místních kamarádů. Sice mi to bylo trochu žinantní ze začátku, ale tak přeci nebudu sedět doma na zadku, ne?

Majeed, náš (teda jejich) Ghanský kamarád nás sice původně chtěl vzít na pizzu, to jsme ale striktně odmítli – chceme místní baštu! A tak nás tři, svého bratra a přítelkyni naložil Majeed do auta (jezdit v několika vertikálních vrstvách tu není zas až tak neobvyklé) a odvezl nás do nedaleké restaurace, kde servírují Ghanské jídlo.

To jsem byla ještě „čerstvá“ a měla ze všeho oči navrch hlavy. Restaurace, která připomínala spíše jídelnu nebo bifé, jak by se vyjádřila naše němčinářka, byla venkovní zastřešená terasa. V čele terasy stála dřevěná náčelnická stolice (jakože trůn) a po každé straně seděla postarší paní – na štokrleti, ta stolice byla prázdná). Jedna babča oblečená, samozřejmě v tradičních šatech, jen tak pokukovala, druhá něco pletla.

Ta pokukující se na nás, tři bělochy zamračila, tak jsem ji pozdravila „hello“ a pokývnutí hlavy a tvář stařenky rozzářil úsměv. „Hello obruni“ (ahoj bělochu). Bílých lidí je tu totiž poskrovnu, takže kamkoliv jdeme, budíme velkou pozornost. Nejen děti na nás pokřikují „obruni“, „bělochu“, sahají na nás  a mávají, když jdeme kolem. Což už je teď docel avtipné, ale první dny jsem se docela styděla jít po ulici, když na mě všichni povykovali.

Co si dáme k jídlu vyřešil Majeed rychle. Všem objednal velké fufu s tím, že se o něj podělíme ve dvojicích. No….to jsem teda zvědavá. Netuším, co je fufu ale představa, že se o něj budu dělit s tímhle domorodým černochem, kterého znám asi tak třicet minut mě značně poděsila. (Jako pardon jestli znim trochu xenofobně, ale tohle je afrika, taková ta opravdická, takže jsem měla trochu pipinkovských představ na začátek) Hlavně klid, usmívat se. Nenápadně jsem vytáhla dezinfekční gelíček a s co nejsladším úsměvem ho Majeedovi nabídla. K mé smůle odmítl. No, děj se tedy vůle boží.

A děla. Když číšník přinesl prázdný škopek a jar, tak jsem na chvíli zadoufala, že si můj nový známý umyje ruce v tom, to se ale to bohužel nekonalo – tedy ne před jídlem. (a nějaká Evropská citlivka je nezajímala)

A pak přinesli dva škopky onoho obávaného fufu. Fufu je bílá, trochu oslizlá velká hrouda kdoví čeho. K tomu se podává ryba a také kozí maso. Vše je zalité omáčkou, která ze všeho nejvíce připomíná pálivou rajskou omáčku. Jestli přežiju toto bez úhony, tak zvládnu už všechno, říkala jsem si. A kupodivu skutečně v pořádku, nic se nestalo (večer jsem si raději dala dvojitou porci becherovky na „dezinfekci“).

Později jsem se dozvěděla, že fufu se vyrábí z jamu a plantanas. Jam je kořenovitá potravina a plantanas jsou příbuzné s banány. Suroviny se nahážou do díže. K přípravě fufu je zapotřebí dvou lidí. Jeden člověk drtí hmotu velkou palicí. Druhý, většinou žena, ale prý se střídají, sedí na zemi a po každém úderu těsto promněte. A po určitém čase vznikne fufu, které je asi nejblíže knedlíku.

Pozorný čtenář si asi všiml, že jsem nepsala nic o příboru. Žádný se totiž nekoná. Fufu se jí rukama! (proto ten lavor, jar a voda). A fufu má ještě jednu zvláštnost. Nesmí se kousat, ono to ani moc nejde. Ve snaze neudělat faux pas jsem pozorovala Majeeda. Poučena z moudrých knih jsem totiž věděla, že není slušné používat levou ruku. To mi ale dohromady s informací, že bílou hmotu a naprosto tekutou omáčku budu jíst rukama (a ještě k tomu nekousat) moc nešlo do hlavy.

Ale ono to tak skutečně je. Teorie jezení fufu je následující:  Pravou rukou unípnete kousek těsta(hlavně malý, nesmí se přece kousat ale rovnou polykat!), to poválíte v omáčce a strčíte do pusy…no a polknete. Není to zas tak špatné, až na to, že jsem napoprvé moc nevychytala velikost sousta a málem ho zase vyzvracela. Naštěstí si toho nikdo (doufám) nevšiml. Koza a ryba se naštěstí kousat smí. Alespoň něco, i když vypadat elegantně při stravování se fufu se mi ještě nepovadlo. Naštěstí Afričani jsou shovívaví a chápou, že my cizinci podobná jídla nejíme, takže to nebrali moc špatně, že jsem měla červenou omáčku téměř všude. Stařenky v čele jídelny se jen uchichtly. další nemotorný běloch.

Opět se potvrdilo, že místní lidé jsou až neskutečně pohostinní a tak náš místní kamarád Majeed trval na tom, že za nás útratu zaplatí a ještě každému z nás koupil jablko. Opakovaně se také ujišťoval, že nám chutná, že to není moc pálivé, moc horké či studené, když jsme se v jídle dlouho „nípali“ a nakonec mi utřel pusu.

fufu, opět s Brunem, jen o měsíc později

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: