Novinky od svadlenek

December 1, 2011

TIA…ale pořád mě to udivuje
Dneska je tak krásně zima, že jsem se ani neopotila…tedy jen decentně.(malé meteorologické okénko, pardon) Díky moc všem za příznivé reakce, to mě moc potěšilo! A abych řekla pravdu, podpořilo v mé osobní krizi. Ono totiž, ačkoliv to asi na fotkách tak nevypadá (kór když na Facebook i sem nahrávám jen ty ze slunných pláží, kde se usmívám já a nebo spousta roztomilých černoušků – že bych ani já se nevyhnula jednomu z klasických klišé o Africe?) ale je to docela mazec a v Evropě se snadno zapomene na to, jak frustrující to tu může být.
Ale TIA, že, takže copa.
KONEC BLÁBOLŮ, JDEME NA TO….aneb INFO O SUKNÍCH , RESPEKTIVE o ŠVADLENKÁCH.
Hořko sladké setkání to bylo, to se musí nechat. Sukně jsem šila ve dvou místech: House od Jesus, kde šil Momoh a Ecowas House, kde je hlavním krejčím zkušený pan Abdulai, část sukní zhotovili i jeho studenti.

První na řadu toho dne přišel Ecowas. Sešla jsem se opět s Mariatu, předsedkyní celého Domu (slumu) tentokrát vypadala moc pěkně: namalovaná, blýskavé náušnice a moderní paruka (na to si tu paníčernošky potrpí). Také teda docela přibrala, ale to mě potěšilo. Jenomže novinky, které tu na mě čekali již méně. Ecowas house je v podstatě squat: lidi tu bydlí v domě, který jim nepatří. A tak se majitel rozhodl je vystěhovat. Což, zase není čemu se divit a asi na to nelze ani nic moc namítat (pardon, squatteři všech zemí, ale je to tak). Jenomže policie se tohoto úkolu zhostila s neuvěřitelnou brutaitou.

backyard in the house was serving as a pot - making plae during the day

Lidé byli vyhozeni na ulici, (jen pro představu: mají tu prudké, věčně vlhké, takže klouzavé schodiště, takže si asi dovedete představit, jak se po něm lidem s berlema a různě pokřivenýma nohama jde, natož pak prchá před policajtema. Policajti se nerozpakovali a jako ve správné kovbojce všechen majetek lidí vyházeli z oken ven. Tudíž i šicí stroje, které, samozřejmě pád nepřežily, takže na připomínku zbyly jen prázdné stolky (ne všechny s nohama). Lidé byli vyhnáni na ulici a celou noc a den se nemohli vrátit do svého příbytku a protože zrovna byla dešťová sezóna noc strávili schoulení do klubíčka na dvoře.
No a tak se stalo, že milým obyvatelům Ecowas zbylo pár stolů bez nohou, oči pro pláč a povinnost se z domu co nejdříve vystěhovat. Asi ani nemá cenu líčit tu beznaděj, když jsem se přišla podívat:v místě, kde stálo kolem dvaceti šicích strojů, pravidelně se tu konaly lekce šití je dnes prázdno. Také stánek s kadeřnictvím před domem zmizel. I to bylo učňovské.

Takže je to tady zase: postižení lidé jsou v ulicích ,žebrají, celé dny se poflakují, a nebo i spí. A co jim mám asi tak říct? Ušijte mi sukni, prosimvás takhle na koleni. I když, nakonec se nám skutečně povedlo první sukni druhého cyklu ušít: Abdulai si to vzal za své a druhý den po zadání byla sukně hotová. (nakonec jsou tu 3 šicí stroje, které jsou prý soukromé, nicméně pan Abdulai na nic evidentně může také šít – v době kdy jejich majitelé odpočívají)
(o celé aféře, i všem tom, oc potom následovalo napíšu článek, takže podrobnosti o tom, co se stalo, ale i kdo se lidí zastal).
Tak tohle bylo zdrcující. Jak mám lidem žebrajícím na ulici vysvětlovat, že mají pracovat?! Ale moje mise pokračovala dál.

Momoh

Na řadě byl house of Jesus a Momoh, asi tak devatenáctiletý, moc šikovný klučina.(ježiš, teď vážně znim jako důchodce). Momoh otom, že přijdu už věděl. Dovezla jsem mu, stejně jako ostatním, malý dárek. To ho tak dojalo, že měl v očích slzy…no já taky. Byl tak moc rád, že mě vidí, pořád opakoval jak se mám a jak rádmě zase vidí. S radostí přijal zakázku na sukni a už plánoval, co mi ukáže, že vyrábí. Domlouvali jsme si schůzku, na další týden – kdykoliv ale jen do dvanácti hodin, potom jde Momoh do školy. Asi se to nedá slovy popsat, ale tenhle chlapík to zvládne, a vyhrabe se ze slumu.A víte co, tohle všechno se dějei díky vám, milí lidé co jste si pořídili sukničku. Možná je to maličkost, ale tady, v Africe za to jeden kluk chodí (respektive pajdá) do školy. Zatímco většina lidí se rozhodne žebrat na ulici, on každý den chodí do odpolední školy (kterou předpokládám, že si platí).A není to, že ho někdo sponzoruje, on si to sám, vlastní silou vydělal! A abych nezapomněla, pyšně se mi chlubil, teď už tedy značně opršelým plakátem, který mi před mým odjezdem líbil, že vyvěsí.
Díky

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: